Vítáme Vás na stránkách Klubu vojenské historie Nový Jičín.
„Habsburské soustátí, obecně nazývané Rakouskem, neslo hlavní břemeno válek s revoluční a později Napoleonovou Francií... Rakousko zvítězilo u Neerwindenu a dobylo zpět, byť na krátký čas, Belgii, prolomilo Weissenburskou linii, zvítězilo v bitvách u Amberku a Würzburku, u Ostrachu a Stockachu, u Novi, Curychu a Caldiera, porazilo Napoleona u Marenga – dříve, než útok Desaixovy jízdy zvrátil výsledek bitvy ve prospěch Francie –, opanovalo bojiště u Aspern, v roce 1813 během svého ozbrojeného zprostředkování mělo v rukou osud Evropy, a aniž by s nechalo zlákat Napoleonovou nabídkou Slezska, postavilo se proti němu a vedlo spojence v bitvě u Lipska. Mezi ojedinělými vítězstvími utrpělo mnoho porážek, v jednotlivých mírových smlouvách odstupovalo jedno území za druhým, ale znovu se chápalo zbraní, aby systém evropských národů osvobodilo od francouzské nadvlády. Jádro francouzské bojové síly zničilo právě Rakousko a nikoliv Prusko, jehož porážky Francouze stály jen nepatrné oběti, ani ruské tažení, kterého se zúčastnilo 100 tisíc Francouzů, jichž se domů vrátila polovina, ani je zničily boje ve Španělsku…“
(Heinrich Benedikt, Die Monarchie des Hauses Österreich. München, 1969)
V průběhu tohoto velmocenského zápolení byly velmi významnou součástí Habsburského soustátí české země, které nesly značný díl zmíněného břemene. Kromě toho, že jejich obyvatelstvo muselo tyto války platit stále se zvyšujícími daněmi a trpět v podobě přesunujících se nebo dokonce soustřeďujících se vojenských oddílů, muselo odvádět stále nové muže pod vojenské praporce s dvouhlavým orlem.
Při pohledu na tehdejší způsob boje, tzv. lineární taktiku, lze brzy pochopit, proč byla za „královnu zbraní“ všech armád považována řadová pěchota. V řadách té císařsko-královské se sice nacházelo několik dobrodruhů a nešťastníků, kteří oblékli soukenný bílý kabát krátkodobě omámeni líbivými slovy verbířů, většinu mužstva však tvořili mladíci úředně odvedení na základě sčítacích (tzv. konskripčních) seznamů.
Když v roce 1792 vypukla první válka proti Francii, měla habsburská armáda 59 řadových pěších pluků (Linien-Infanterie-Regiment), z nichž 25 - tedy téměř polovina - měla určen stálý najímací - neboli doplňovací - okrsek v některém z českých, moravských nebo slezských krajů. Opavský kraj, na jehož území se nacházelo i město Nový Jičín, byl z rozhodnutí vojenské administrativy spjat s řadovým pěším plukem č. 20, jehož majitelem byl syn slavného státního kancléře a majitele zámku ve Slavkově u Brna Václav hrabě Kounic (Kaunitz-Rietberg). Vojáci 20. pluku adjustovaní krapově červeným vyložením byli se zdejším krajem spjati po celou napoleonskou epochu až do roku 1817.
C. k. řadový pěší pluk Kaunitz č. 20 se stal novým domovem pro většinu odvedenců z Nového Jičína a Nový Jičín se svým okolím se zase několikrát stal zázemím a domovem části jeho vojáků, především když utichlo válečné víření bubnů. Založení klubu vojenské historie v roce 1995 obnovilo tento vztah, který trvá až do současnosti.
